Boeing B-17 Flying Fortress | Letadla na plátně.cz (2024)

Boeing B-17 Flying Fortress je těžký čtyřmotorový bombardovací letoun dlouhého doletu, používaný Američany a britskou RAF během druhé světové války primárně pro denní nálety nad okupovanou Evropou. Vprůběhu Slovenského národního povstání přistálo několik těchto letadel samerickou vojenskou misí a nákladem zbraní i na letišti Tri Duby. O této historické události vypovídádokumentární film nazvanýMuži zB-17natočený roku1991.Často se stímto strojem můžeme setkat vzahraničních válečných filmech, u násmezi ty nejznámější určitě patří Memphiská kráska či Tora!Tora!Tora!. Vidět jej však můžeme například i včeském filmu Tmavomodrý svět.

US Army Air Corps vyhlásilo 8.srpna1934 soutěž na výrobu nového těžkého bombardéru, který by nahradil zastarávající typMartin B-10. Definitivní rozhodnutí o výběru mělo padnout ve Wright Field, státOhio. Soutěže se tehdy zúčastnily také firmyDouglasaMartin, které přihlásily své stroje Douglas DB-1aMartin Model 146. Mezi rozhodující požadavky USAAC na letoun patřil zejména dostup splnou zátěží bomb, dolet, maximální rychlost a výdrž letět alespoň 4 hodiny rychlostí 320 km/h.

Prototyp letounu soznačením Model 299, později přeznačený naXB-17, postavila firma na vlastní náklady a na jeho vytvoření se podílel konstrukční tým vedený Edwardem Curtisem Wellsem a E. Gifford Emerym. Při vývoji vycházeli zexperimentálního bombardovacího stroje Boeing XB-15a dopravníholetounu Boeing 247 přičemž vzorové letadlo vsobě spojovalo jejichnejlepší vlastnosti. Poháněla jej čtveřice motorůPratt & Whitney R-1690-E Hornet, každý o výkonu 600 kW. Nést mohl2200kg bombumístěných vpumovnici za kabinou a jeho obranu tvořilo celkem 5kulometů Browningráže 7,7mm. Po prvním zkušebním letu uskutečněném28.července1935 si na jej stojánce prohlížel novinář Richard Williams a množství obranných kulometů jej tak ohromilo, že pro stroj vymyslel jméno Flying Fortress.

Boeing také zpočátku na svých tiskových zprávách prohlašoval, že Model 299 je první bojový letoun schopný pokračovat vmisi i vpřípadě že by jeden zmotorů selhal. Na prezentaci, která se konala 20.srpna téhož roku veWright Field stroj ze svého domovského letiště vSeattlu přiletělza 9 hodin a 3 minuty, tedy výrazně dříve než ostatní konkurenti.Armáda byla výkonem nového stroje natolik nadšená, že ještě před ukončením soutěže objednala 65 strojů. Havárie z30.října při níž zahynuli dva zkušební piloti však její názor rychle změnila, objednávka byla zrušenaa místo toho požádala o výrobu 133 strojůDouglas B-18 Bolo. Letectvo se 17.ledna 1936 nakonec rozhodlo, že si přeci jen objednázkušební sérii 13 strojůY1B-17. Ta zahrnovala kromě mnoha podstatných změn vkonstrukci i instalaci výkonnějších motorů Wright R-1820-39 Cyclone.

Stroj svýrobním číslem 37-369, který byl původně postaven jen pro pozemní testování pevnosti draku, byl později upraven do letuschopného stavu. Ovšem díky problémům sturbokompresory poprvé vzlétl až 29.dubna 1938 a a začátkem roku 1939 byly práce na jeho inovacích definitivně u konce. Armáda jej převzala a zařadila do činné služby 31.ledna 1939 pod označením B-17A. Včervnu 1939 poprvé vzlétl prvníB-17B, který byl již vybavenýzaměřovačem pum společnosti Norden sgyroskopickým stabilizačním systémem. Varianta B-17C měla oproti předchozímu typunavíc střelecké stanoviště vprotáhlém výstupku podtrupem, samosvorné palivové nádrže a do motorových gondol byly instalovány výkonější motoryWright GR-1820-65 Cyclone, každý svýkonem 883kW. U modelu B-17C se tři kapkovité střelecké kukaně somezeným rozsahem změnily na dva okenní otvory a přibyla také gondolová kulometná věž na břiše stroje, která byla konstrukčně velmi podobná věži instalované na německých letounech Heinkel He-111P.

Při stavbě verze B-17E provedli inženýři rozsáhlou revizi původního prototypu, při níž bylo provedeno velké množství úprav a inovací. Trup byl prodloužen o 3 m, celkově se výrazně zvětšily ocasní plochy a kromě toho bylo zdokonaleno pancéřování prostorů posádky.Letoun dostal tři nové elektricky ovládané Sperry věže sdvojkulomety. První znich byla umístěna nahřbetě draku letadla hned za pilotní kabinou, druhá bylana břiše těsně za pumovnicí (tzv. Ball turret)a poslední byla instalována do ocasní části. Ventrální věž se dala vpřípadě poruchy podvozku odhodit, aby mohl stroj přistát na břiše. Instalace věží však způsobila 20% zvýšení hmotnosti letounu a proto bylo nutné namontovat i silnější přeplňované verze motorů Wright R-1820-65 Cyclonesturbokompresory, každý ovýkonu 882kW. Další dvě střeliště (každé po jednom kulometu) byly vokenních otvorech na obou bocích trupu za křídly. Jeden pohyblivý kulomet měl pod hřbetním prosazením ve své kabině také radista astejné dvě zbraně byly vpřídi trupu vkloubových závěsech. První vzlet modelu E se uskutečnil 5.září 1941 a jednalo se o první typzaměřený především na útok.

Krátce po nasazení do bojových operací došlo kněkolika specifickým úpravám, čímž se zlepšilaaktivní i pasivní obrana. Nos letadla získalvylepšený tvar stanoviště bombometčíka a navigátora vyrobeného zjednoho kusu plexiskla, který byl téměř bez ocelové kostry. Za ním po obou stranách přídě přibyl jeden kulomet a pozdějibyly doplněny ještě třetím umístěnýmnad pumovým zaměřovačem Norden.Kulomet radisty byl nahrazen účinnější zbraní ráže 12,7mm a pancéřová ochrana se rozšířila na 27 dílů. Následně byly tyto modifikace již součástí nového typu B-17F, jehož prototyp soznačením XB-17F poprvé vzlétnul 30.května 1941. Tato verze byla primárním letounem 8.letecké armády, které ji využívalo při denních náletech na německé cíle vroce 1943.

Boeing spolupracoval sfirmou Vega i na dvou vylepšených letadlechoznačovaných jako XB-38 a YB-40. Pro případ, že by byl nedostatek motorů Wright byly na XB-38 testovány vodou chlazené motory Allison V-1710-89 ovýkonu po 1055kW, ale kvůli červnové nehodě na prototypu a potřebě motorů vjiných projektech bylo od této verze upuštěno. Před zavedením doprovodných stíhaček mělo ktomuto účelu sloužit zhruba 20 kusů modifikace YB-40. Kvůli výcviku byly postaveny též čtyři cvičné letadla označované TB-40. Stroj měl na hřbetěpřidanou další věž, pumovnici předělanou na muniční sklad a zesílené pancéřování, díky čemužvzrostla hmotnost stroje o více než 4000kg. Často se proto stávalo, že přetížený stroj nestačil držet formaci, především poté co standardní letouny odhodily náklad pum.

V červenci 1943 vznikl model B-17G vycházející zpředchozího typu F. Inovací u tohoto typu bylapředevším dálkově ovládaná příďová (tzv. bradová) věž. Dále se upravilo rozmístění bočních stanovišť střelců tak aby si navzájem nepřekáželi a nově kratší ocasní střeliště bylo vybaveno reflexním zaměřovačem. Různým způsobem přestavěné varianty E a G označované jako XC-108 až XC-108B sloužily posléze pro dopravu osob nebo nákladů. Zajímavostí je, že jeden znich používal jako svůj osobní letoun Douglas MacArthur. Na základě požadavků americké armády byly postaveny různé verze určené ke specifickým účelům. F-9 až F-9C pro fotografický průzkum,PB-1 pro námořní průzkum a mezi lety 1943-48 i B-17Hpro námořní záchrannou službu. Poslední zmiňovaný měl ASV radar a pod trupem podvěšený člun. Výroba létajících pevností byla ve společnosti Boeing definitivně ukončena 13.dubna 1945 a o pár měsíců později, přesněji 29.července i ve firměLockheed-Vega.

Po válce byly některé letuschopné stroje modifikovány jako dálkově řízené létající terče bez posádky, přejmenované na DB-17P, QB-17L a QB-17N. Dále pak také31 letadel protiponorkové verze PB-1W vybavených velkým radiolokátorem a pro účely pobřežní hlídkové služby bylo přestavěno 17 kusů nesoucích označení PB-1G. Později vznikl ještě testovací variantaModel 299-Z postavená za účelem zkoušekturbovrtulových motorů a luxusní civilní dopravní letoun přeznačený na Model 299-ABpoužívaný leteckou společností TWA.

OperaceAphrodite

Koncem války bylo zhruba 25 kusů B-17F přestavěno na bezpilotní bombardovací prostředek BQ-7 Aphrodite. Vybaven byl rádiovým ovladačem, dvěma televizními kamerami, nárazovou hlavicí auvnitř trupu se ukrývalo asi 9000kg vysoce výbušné trhaviny Torpex.Pro vzlet a počáteční stoupání bylo ovšem zapotřebí stále ještě živé dvoučlenné posádky. Kvůli následné snazšíevakuaci se odstranil kokpit a prostor horního střelcea místo něj se do draku namontovala jen otevřená kabina sčelním sklem.Po dosažení letové hladiny byl pilotem nasměrován kurčenému cíli, následně pak inženýrem zapnuto dálkové řízení a aktivována nálož. Poté co se jej oběma podařilo úspěšně opustit, převzala kontrolu nad strojem posádka doprovodného letounu CQ-4, který byl pro tyto účely upravena celý průběh letu monitorovala pomocí již zmíněných kamer. První snímala přístrojovou desku a druhá umístěná vpřídi a nasměrovaná šikmo dolů sledovala dráhu letu. Jakmile se dostal bezpilotní stroj dostatečně blízko, bylo jeho ovládáníuzamčeno a mateřské letadlo letělo zpět na základnu.

Projekt byl 26.června1944 schválen a přidělen 388.bombardovací skupině se základnou na letišti RAF Fersfield. Poprvé bylytyto bezpilotní letounynasazeny4.srpna 1944 a jejichcílembyl bunkrSiracourt na severu Francie, ukrývající odpalovací rampy německých raket V-1. Bohužel se jeden znich dostal krátce po vzletu mimo kontrolu, havaroval poblíž vesnice Orford a zničil přitom 2 hektary stromů. Druhý pokračoval úspěšně dál, ovšem mraky kamerám znemožnily přesně určit jeho polohu a proto jej nakonec o 150 metrů přeletěl. Během další mise měla první ze dvourádiem řízených letících bomb poruchu těsně před tím než zasáhla cíl a byla sestřelena obrannou palbou zflaku. Druhá znich jej pak minula o 450 metrů.

Námořnictvo Spojených států amerických je dále více či méně úspěšně využívalo na několika dalších misích, přičemž bohužel na jedné znich zemřelJoseph Patrick Kennedy Jr. následkem výbuchu neovladatelné BQ-7 při střetu smateřským letadlem ConsolidatedPB4Y-1Privateernad ústím řekyBlyth. Posledním pokusem o využití těchto předchůdců dnešních vojenských dronů se 20.ledna 1945 stala mise, jejímž úkolem bylo zničit elektrárnu vOldenburgu. Bohužel obě létající bomby přelétly místo zásahu o několik kilometrů aUSAAF tento program ukončila jako neuskutečnitelný. Pravda byla ovšem taková, že vroce 1944 konstruktéři prostě neměli kdispozici potřebnou technologii, která by umožňovala plnit dané požadavky projektu.

Fotogalerie:

zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boeing_B-17_Flying_Fortress

http://en.wikipedia.org/wiki/Boeing_B-17_Flying_Fortress

http://www.designation-systems.net/dusrm/app1/bq-7.html